Komentář k novele exekučního řádu, aneb nesystémový systém

Tento týden ve středu projednal vládní novelu Exekučního řádu Ústavně-právní výbor Poslanecké sněmovny České republiky. Poslanci schválený výsledek je ovšem povětšinou zklamáním. Dovolím si čtenářstvu nabídnout svůj praktický pohled na věc. Právě ten totiž zjevně členům zákonodárného sboru chybí. Zástupcům politických stran rovněž nabízím možnost strávit se mnou několik mých pracovních dnů tak, aby pochopili chod exekučního řízení, chování a aktivitu účastníků a vůbec pocítili, jaká atmosféra dnes v rámci exekučního řízení panuje.

Nyní již k jednotlivostem:

Teritorialita

Celé roky se chodí kolem horké kaše jménem teritorialita, česky místní příslušnost. Tento pojem je pro politiky v předvolebním boji tahákem a po volbách slovním spojením, které zavře dveře nejedné poslanecké kanceláře rychleji než pověstné Brano. Ani tentokrát k přijetí místní příslušnosti nedošlo. Je to škoda pro celou společnost. Jelikož jsem příznivcem konsensu domníval jsem se, že by mohla projít alespoň částečná podoba, a to taková, že státní pohledávky se budou vymáhat regionálně. Nestalo se tak. A co víc tento návrh byl nahrazen tzv. spotřebitelskou podobou, která má absolutně nulovou šanci na přijetí. Aby si banka vybírala exekutora u podnikatelů a aby naopak u spotřebitelů komunikovala se všemi 150 exekutory, je opravdu nápad hloupý. Možná se ptáte na argumenty, proč teritorialita nebyla přijata. Několik z nich si tu můžeme představit:

  • Povinní stejně nebydlí na adrese trvalého bydliště a teritorialita se mine účinkem. Ano souhlasím, že valná většina občanů nebydlí na adrese trvalého bydliště. Ostatně na to Exekutorská komora i obce a města dlouhodobě upozorňují. Mělo by se to však řešit při novele exekučního řádu? Asi ne.
  • Malé úřady nezvládnou tak mohutnou agendu. Jednak za náš úřad mohu deklarovat, že jsme zcela připraveni a zvládneme řízení možná lépe než kolegové z větších úřadů. Navíc medián je 3000-5000 řízení ročně, což je přesně počet, který by úřady po přijetí teritoriality měly. A je to, myslím si, číslo, ke kterému se každý malý úřad upíná.
  • Přerozdělí se trh. K tomu vám mohu říct, že trh se neustále smršťuje a s tím roste tenze. Na nás jako exekutory je ze strany věřitelů i povinných vybíjen enormní tlak. Ekonomika je neúprosná a setrvávání v současném systému povede k jeho konci, ať tak nebo tak. Nevyhnutelnost nějakého řešení připouští v kuloárech i zástupci velkých úřadů.
  • Vše se elektronizuje, exekuci v Ostravě může klidně vést exekutor z Aše. Ano a platí to i naopak. Elektronizace, na jejímž rozšiřování se plně podílím, stírá naopak rozdíly mezi velkými a malými. Pokud se nám exekuční řízení redukuje na pouhou administraci od počítače, pak je zcela jedno, kdo jí dělá. Já se ovšem domnívám, že je pořád lepší lépe poznat osobu dlužníka a možná mít vhled do jeho situace. To se z Aše v Ostravě těžko dělá.
  • A argument hlavní: KOMUNIKACE. Ano, tento argument je pravdivý, je obtížné jednat na místo tří exekutorů se 150. Proto jsem pro konsensus. Subjekty veřejné správy a samosprávy už stejně komunikují se všemi exekutory. Soudy, pojišťovny, okresní správy sociálního zabezpečení, města a obce, zdravotní pojišťovny a další jsou se všemi soudními exekutory ve spojení každý den. Argument je zde proto zcela lichý. Naopak u všech těchto institucí se pohledávky řeší na regionálních pobočkách. Nebylo by tedy racionální, aby Okresní správa sociálního zabezpečení Hodonín vymáhala u exekutora z jižní Moravy a nikoliv z Plzně?

 

Chráněný účet

Chráněný účet je nové politické řešení problému dvojí exekuce, tzn. na plat a na mzdu. Pokud jsem v úvodu mluvil o chybějící zkušenosti z reálného exekučního života, pak toto nemůže být lepší manifestací. Předně ten, kdo se v exekucích pohybuje, ví, že likvidních účtů je jako šafránu. Dlužníci dávno před politiky pochopili, že je potřeba najít řešení, a našli ho. Využívají účty dětí, partnerů, babiček, strýčků a jiných. Důvod? Anonymita, možnost přijímat peníze z šedé ekonomiky a hlavně jednoduchost. Zájem o chráněný účet z mého pohledu? Nulový. Pokud jdeme po původu problému, pak to jsou srážky ze mzdy. Jsou složité, nákladné a zatěžující. Moje řešení: za prvé, veškeré výplaty a mzdy musí být zasílány bezhotovostně na účet vedený na jméno zaměstnance. Za druhé, srážky bude dělat každý měsíc peněžní ústav. Výsledek: Zaměstnavatelé nebudou nadávat, že musí dělat srážky. My exekutoři se jich nebudeme denně ptát tisíci dotazy a urgovat srážky. Ze statisíců zaměstnavatelů sundáme břemeno a přeneseme jej na banky, které to daleko lépe zvládnou a mají na to zdroje.

 

Zastavení marných exekucí

Kobliha před volbami? Ano, to je zastavování marných exekucí v rozsahu jistiny do 1500,00 Kč. Zastavíme 400 000 exekucí. Zbude jich něco okolo 4 milionů. Nechám na čtenáři, zda-li na tom není něco podivného? Problém je opět jinde. Chybí zákonná prostupnost mezi exekucí a insolvencí. Myslím si, že pokud má někdo 5 a více marných exekucí, patří automaticky do insolvence.

I tam je prostor pro soudního exekutora. Zpeněžování majetkových hodnot je jeho typickou úlohou, na rozdíl od úlohy insolvenčního spráce, který by měl zejména výtěžky spravedlivě distribuovat a starat se o ekonomiku dlužníka. Proč tedy nezpeněžuje majetkové hodnoty k pokynu insolvenčního správce právě exekutor? Proč jsou užívány netransparentní prodeje přes realitní kanceláře či soukromé dražebníky?

 

Milostivé léto

Druhá kobliha? Stejně jako výše uvedené zastavování marných exekucí se jedná o zcela nesystémový nástroj. Opět jednorázový a opět s pochybným dopadem. Prominutí dluhů supluje jen a pouze roli oddlužení. Zde se argumentace zcela kryje s již uvedeným.

 

Humanizace mobiliárních exekucí

Tento pozměňovací návrh sice v Ústavně-právním výboru nebyl hlasován, ale zcela nepochybně do druhého čtení ještě zasáhne. Návrh samotný se rozpadá do dvou problémů, a to do samotného omezení mobiliárních exekucí a do vnuceného splátkového kalendáře.

Mobiliární exekuce se od založení soukromých exekutorů v roce 2001 staly asi nejkontrolovanějším úkonem v celé justiční soustavě. Je přece úplně jedno, že nám na území ČR řádí inkasní agentury s ruskojazyčnými vymahači vybavenými baseballovými pálkami. Nutné je totiž mobiliární exekuce prováděné vyškolenými a odborně způsobilými vykonavateli, nahrávané na kameru a střežené trojicí dohledových orgánů ještě více přiškrtit. Sám připouštím, že se jedná o extrémní nástroj. Bohužel u některých případů se jedná o jedinou možnou cestu ke spravedlnosti. Osobně se nedomnívám, že by docházelo k nadužívání tohoto institutu, a nevidím sebemenší důvod pro jeho další regulaci. Mnohdy ani k samotnému výkonu nedojde, naopak se alespoň naváže zpřetrhaná komunikace (zvlášť u lidí s trvalým bydlištěm na městském a obecním úřadě). Navíc mobiliární exekuce provádějí i finanční a celní správa, a to v čím dál vyšší míře. Zamýšlí se zákonodárce nad regulací těchto složek? A jak jsme na tom se stížnostmi? Jeden kárně odsouzený na 4 miliony exekucí.

A co se týká povinného splátkového kalendáře se splátkou nejméně 1500,00 Kč? Pokud bude povinný dlužit půl miliónu, splácet bude „jen“ 33 let. To mu ty tři televize, dva mrazáky, playstation, projektor, domácí kino a sbírku známek po babičce s modrým mauriciem můžeme klidně nechat. Věřitel to přece unese. Úsměvná pointa? Ne, poslanecká realita.

 

Sněhulák

Čím uzavřít tento komentář, když zima je za dveřmi. Jedině povedeným legislativním vtipem z dílny Ministerstva spravedlnosti. Tuto natolik nepřehlednou úpravu slibující princip jeden povinný – jeden exekutor, která by ve výsledku znamenala mnoho povinných a jeden superexekutorský úřad si nepřejí ani samotní vládní poslanci. Proto i jejich hlasy podpořily vykuchání vládní novely, z které se tak stalo vratké torzo, na které se nyní nabalují výše uvedené nesystémové návrhy.

 

„Quo vadis exekuční vymáhání“?

Závěrem snad již jen postesknutí. Exekuční řád se stal oblíbeným trhacím kalendářem našich politiků i soudců. Od stavu, kdy před rokem 2001 nebyla téměř žádná vymahatelnost práva a vše se řešilo nesystémovým vymáháním, se možná do tohoto stavu postupně vrátíme, a to už v příštím roce. Nynější volební období opět ukázalo, že shoda na kompromisu mezi poslanci a zájmovými skupinami věřitelů a dlužníků asi nikdy nenastane. Doufejme, že na rekodifikaci nebudeme čekat tak dlouho jako na dostavbu dálnice D3.

Štítky: